Alois Jašek (1900-1950)

Učitel, historik, archivář, vlastivědný pracovník

Alois Jašek pocházel z Křenovic na Hané. Po studiích na arcibiskupském gymnásiu v Kroměříži se chtěl věnovat studiu historie na Karlově universitě v Praze, z finančních důvodů musel od svého záměru upustit. Na podzim roku 1920 se stal studentem teologie v Olomouci. Studijní povinnosti zvládal s lehkostí, jeho hlavním zájmem a láskou zůstávala však nadále historie.

Jašek začátkem roku 1923 publikuje ve Slováckých novinách Zkazky hradu Buchlova, které později vyšly také knižně. Záhy byl Berchtoldy pozván na Buchlov, aby v době prázdnin vypomohl tamějšímu archiváři Leopoldu Nopovi. Unášen láskou k Buchlovu začal vehementně kritizovat nepořádky, které měly údajně na hradě panovat. Znepřátelil si tak celou řadu lidí a spory nakonec skončily v listopadu 1923 soudním řízením, v němž Jašek prohrál. Jeho sklíčenost byla tak velká, že se rozhodl studium teologie přerušit.

Nyní začal působit jako učitel. Nejprve vyučoval v Lačnově a Vlčnově, od školního roku 1925/26 přešel na obecnou školu v Bojkovicích. Zanedlouho nastoupil na zdejší měšťanskou školu, kde působil až do své smrti v roce 1950. Jaškovi četní žáci na něj dodnes vzpomínají jako na výborného učitele, který poutavým způsobem výkladu dokázal své posluchače zaujmout a předat jim mnoho ze svých rozsáhlých znalostí. Oceňován byl také svými nadřízenými, kteří vyzdvihovali především jeho velkou píli, nadprůměrné vzdělání a poutavý styl výuky.

Životní láskou mladého učitele však nadále zůstávala historie. Proto nemohl zůstat stranou, když se v Bojkovicích objevila myšlenka směřující k založení muzea. V roce 1932 se stává členem Musejního zařizovacího výboru. Roku 1934 vzniká Musejní spolek, který převzal péči o sbírky nově vzniklého muzea a Alois Jašek se stává kustodem a správcem této instituce.

Věnoval muzeu prakticky všechen svůj volný čas, nelitoval ani finančních obětí. Společně se svou manželkou Marií do roku 1935 věnoval na vybavení a chod muzea celkem 6 000,- Kč.

Ve spolupráci s ostatními členy Musejního spolku velmi rychle rostl počet sbírkových předmětů, který roku 1940 dosáhl neuvěřitelných 50 000 kusů.

V roce 1942 byl pověřen funkcí zámeckého archiváře a již v závěru příštího roku konstatoval, že uspořádání světlovského archivu je ukončeno. V této době rovněž zpracoval deset rozsáhlých monografií Bojkovic a okolních obcí. Jašek neustále přepínal své síly a hlásícím se zdravotním problémům nevěnoval pozornost. S blížícím se koncem války se začínal v souvislosti s osvobozením obávat o osud muzejních sbírek. Třicet beden, obsahujících nejcennější muzejní předměty, bylo 1. března 1945 zazděno ve světlovském sklepení.

Po skončení války byly muzejní sbírky opět instalovány a Musejní spolek začal znovu rozvíjet svou činnost. Přestože se Jašek v době okupace snažil chránit nezměrné kulturní hodnoty, byl krátce po osvobození obviněn ze spolupráce s Němci.

Opravdové potíže nastaly Jaškovi i bojkovskému muzeu po únoru 1948. Okresní úřad v Uherském Brodě zřejmě toužil přičlenit zdejší sbírky k uherskobrodskému muzeu a kladl Musejnímu spolku všemožné překážky. Vedení školy v Bojkovicích začalo, zřejmě pod tlakem okresu Uherský Brod, usilovat o uvolnění prostor, ve kterých se dosud muzeum nacházelo. Byla na místě obava o osud bojkovských sbírek, nepodaří-li se najít náhradní řešení.

V této smutné situaci se Jašek přihlašuje na počátku roku 1950 do konkursu na místo ředitele Střední školy v Bojkovicích. Pod záminkou, že „ideově nesprávně vykládá husitství“, byl Jašek místo pozvání ke konkursu suspendován z místa učitele a bylo mu přiděleno místo ve výrobě. Od února 1950 se Jaškův zdravotní stav prudce zhoršil a musel být upoután na lůžko. Umírá krátce před převozem do nemocnice, 8. května 1950.

 

Literatura:

Fišer, Z.: Alois Jašek (1900-1950). Bojkovice 2001.

 

Karel Dolina (1874-1962)

 

Starosta Bojkovic, řídící učitel, předseda Musejního spolku, tajemník Okresní péče pro mládež, starosta Sboru dobrovolných hasičů, živnostenský komisař, pokladník Občanské besedy, činovník Sokola, kronikář Bojkovic.

Již z výčtu Dolinových veřejných funkcí je zřejmé, že se u svých spoluobčanů těšil velké vážnosti a úcty, kterou si zasloužil neúnavnou prací pro svůj rodný kraj.

Karel Dolina se narodil 24. října 1874 v Pitíně. Po absolvování učitelského ústavu v Příboře se roku 1894 stává učitelem v Komni. Po šesti letech působení na komenské škole přechází do Lačnova. Trvalé zakotvení však nachází znovu v rodném kraji, konkrétně v Bojkovicích, kde je roku 1904 jmenován učitelem na obecné škole, později řídícím učitelem.

Zde se zapojuje do veřejného života a kulturního dění. Stále více proniká do historie rodného Bojkovska. Píše kroniku městyse Bojkovic, sbírá materiál pro své dílo o dějinách města, které se dočkalo svého vydání až v 90. letech 20. století pod názvem Kronika Bojkovic.

Historie však byla pouze jednou z mnoha oblastí, kterým se věnoval. Jeho snahou bylo především pomoci lidem kolem sebe v jejich každodenních problémech. Funkce, které zastával, mu v tom měly být jen pomocníkem. Nestál o slávu, odměnou mu bylo pouze vědomí, že pomohl tam, kde ho bylo třeba. Často nelituje svých finančních prostředků, aby zmírnil chudobu, se kterou se kolem sebe den co den setkával.

Stál rovněž na počátku systematické snahy o uchování historických památek regionu. Společně s učitelem Josefem Černíkem začal v kabinetech obecné školy shromažďovat předměty, které se později staly základem muzejních sbírek.

Bylo proto jen přirozené, že se roku 1932 stal členem Musejního zařizovacího výboru a posléze předsedou Musejního spolku. V této době, stejně jako dříve publikuje nepřeberné množství článků v celé řadě periodik (Zahrada Moravy, Slovácké noviny, Moravská orlice, Mojmírova říše…).

Po únoru 1948 nastávají Musejnímu spolku těžkosti. Počátkem 50. let zaniká a zdejší muzeum se stává pobočkou Okresního muzea v Uherském Brodě. Roku 1955 je správou muzea pověřen Oldřich Slabiňák. Karel Dolina přispívá správě muzea radou a pomocí až do své smrti 23. listopadu 1962.

 

Své celoživotní působení shrnul takto: „Chtěl jsem svou činností prospět svému rodnému kraji, dlouholetému působišti, jak v úřadě učitelském, tak i veřejném. Přál bych si, aby všichni spoluobčané žili v lásce a pospolitosti. Co jsem vykonal, učinil jsem z lásky k rodnému kraji, svému domovu.“

 

Literatura:

Otřísalová, A.: Medailon autora. Kronika Bojkovic. Bojkovice 1993.

Slabiňák, O.: Jubilem muzejní práce. In. Jubilejní sborník vlastivědného muzea v Bojkovicích 1931-1961, s. 4-9.